4. B - absurdní drama
Absurdní drama (z lat. absurdus nesmyslný, sluchu nepříjemný) je směr avantgardního divadla projevující se zejména od 50. let 20. století.
Charakteristické znaky
Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou. Vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s ostatními lidmi. Ukazuje člověka jako ohroženého mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil.
Charakteristické je odstranění souvislého děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace a devalvace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci. Dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání znemožňují dorozumění.
Hry jsou laděny tragicky nebo tragikomicky. Časté jsou groteskní prvky a černý humor.
Představitelé absurdního dramatu 20. století
Samuel Beckett
- Čekání na Godota - Dnes již klasické absurdní drama poprvé uvedené v roce 1953. Drama tvoří pouze dvě dějství. Dekorace se omezuje na jeden strom, scéna je tvořena venkovskou cestou. Právě zde se setkávají dva tuláci, přátelé, Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy. Jejich nekonečný rozhovor je přerušen příchodem dvojice pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu. První z nich ztělesňuje vychloubačnou a až sadistickou osobu, otrok je naopak bytostí zcela poníženou. Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich odchodu vstupuje na scénu chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství. Druhé dějství je pokračuje takřka opakování dějství prvého. Jedinou změnou je zde, že brutální pán Pozzo přichází a je slepý, že jeho život je závislý na Luckym. Lucky je zase němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale přitom se ani nepohnou. Hra je mnohovýznamová. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. A zabíjet je ho možno a nutno jakkoliv. Slova si zde dva hlavní protagonisté odrážejí jako pingpongové míčky, jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Čekání na Godota není tedy hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání. Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují po stále týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo, tuláci redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb a na dvě tři potřeby morální, nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas. Pozzo a Lucky jsou k sobě přivázání a to zcela materiálně, provazem a smyčkou. Jejich poměr je vztah pána a otroka, vzájemně připoutaných zištnými zájmy. Nakonec pak spolu setrvávají snad i ze zvyku a společně v průběhu hry fyzicky zchátrají tak, že se posléze v nabytém zmrzačení navzájem doplňují. V prvním dějství Lucky tancuje, jak mu Pozzo píská. A vlastně i tak, jak mu Pozzo nepíská, ale jak si on myslí, že by pískal, kdyby zapískal. V dějství druhém sice Pozzo stále vede Luckyho na provaze, ale ve skutečnosti jde, kam ho Lucky táhne, alespoň potud, pokud je sám schopen jít. Toto jejich fyzické zmrzačení je tragickou výzvou k lidskosti. Vladimír a Estragon jsou víceméně svobodní. Ve hře se na začátku scházejí, pak zase rozcházejí každý na jinou stranu a pak se zase vracejí k sobě. Jistě mají někdy jeden druhého dost, ale jeden bez druhého není schopen žít. Vladimír a Estragon jsou tuláci a zároveň i klauni, parodují sebe i Pozza s Luckym. V celém jejich dialogu nelze přesně rozeznat, která slova mají skutečně sdělnou hodnotu a která jsou řečena jen proto, aby zaplnila mlčení. Čekání na Godota se neobrací k divákovi s jednoznačnou a ucelenou odpovědí, kterou by do hry autor předem zašifroval. Spíše na něho naléhá sérií krutých otázek, na něž se divák může pokoušet hledat odpověď vlastní. Drama tedy není ani existencialistické, ani absurdní, ale pouze kruté. Krutost spočívá v tom, že vrhá divákovi do tváře otázky po smyslu hry, po smyslu existence postav, i po smyslu jeho vlastní existence, a odmítá přitom podat odpověď, jež by položené otázky útěšeně zrušila.
Eugène Ionesco
Na jeho prvních dílech je patrný vliv dadaismu, kdy bojuje proti logice světa a řeči. Později Ionesco došel k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa. Svět se pro něj stal jakýmsi gigantickým strojem, který ničí člověka a z tohoto stavu je jediným východiskem humor. To ho vedlo k tvorbě tzv. „antiher" a absurdnímu dramatu. Tato díla je třeba chápat jako memento proti osamění, ale i politické zvůli.
- Ač by se chtělo říct, že divadlo je tu od toho, aby nám sdělilo svůj příběh potažmo poselství, Ionesco převrátil tuto divadelní definici naruby a do popředí ustavil absurdní reflexi s tím, že záleží jen na diváku samotném, zda popřípadě s jakou interpretací se s ní popere.
- Tak jako nejgeniálnější myšlenky v dějinách lidstva jsou ve své základu vlastně ty nejjednodušší, vzal si Ionesco jako svůj vzor inspirace běžnou učebnici anglické konverzace, kterou takřka bez výraznějších úprav převedl do dramatické podoby tak, že hru Plešatá zpěvačka lze označit nejen za průkopnici absurdního divadla, ale vůbec první antihru (vypustím-li ony čistě dadaistické hrátky, kdy bylo ve zhasnutém sálu se zvukovou kulisou řevu „účinkujících" po divácích házeno drobnými kuličkami).
- Pan a paní Smithovi sedí po večeři u krbu a zatímco si pan Smith čte noviny, paní Smithová široce rozebírá večerní tabuli, jak a komu které jídlo zachutnalo, ale svému manželovi též oznamuje jak se jmenují jejich takřka dospělé děti. Poté je rozebíráno široké pokolení potomků Bobyho Watsona, ve kterém v úctě k tradici se mají všichni bez rozdílu věku, pohlaví či příbuzenského vztahu jméno Bobby Watson. Tato manželská idylka je narušena oznámením služky, že v předsíni již několik hodin čekají manželé Martinovi, kteří po usazení se v přijímacím pokoji dlouze pátrají, kde se již viděli, aby po dlouhém dialogu zjistili, že jsou již několik desítek let manželé, což vzápětí služka Máry, alias Sherlock Holmes v převleku za služku vyvrátí Debata se poté otočí směrem k rozeznělému zvonku, kdy se mezi panem a paní Smithovou rozhoří vášnivá diskuse, zda skutečnost, že někdo zazvoní na venkovní zvonek, skutečně znamená, že někdo stojí přede dveřmi. Nicméně na čtvrté zvonění jde paní Smithová proti svému vnitřnímu přesvědčení otevřít a stojí tam velitel hasičů. Diskusi tak zdánlivě vyhraje pan Smith, nicméně v dalším hovoru je odhaleno, že ačkoliv velitel hasičů stál přede dveřmi tři čtvrtě hodiny, on sám nezvonil a ani neviděl, že by zvonil někdo jiný. Poté, co je rozřešen problém zvonku, se velitel hasičů ptá, zda náhodou v domě nehoří. Po zamítavé odpovědi, že se v domě nenachází ani rozžatý špaček cigarety, je zklamaný velitel hasičů nucen odejít, protože má hlášeno, že za dvě a tři čtvrtě hodiny, vypukne na druhém konci požár...
- Ač by se chtělo říct, že divadlo je tu od toho, aby nám sdělilo svůj příběh potažmo poselství, Ionesco převrátil tuto divadelní definici naruby a do popředí ustavil absurdní reflexi s tím, že záleží jen na diváku samotném, zda popřípadě s jakou interpretací se s ní popere.
- Tak jako nejgeniálnější myšlenky v dějinách lidstva jsou ve své základu vlastně ty nejjednodušší, vzal si Ionesco jako svůj vzor inspirace běžnou učebnici anglické konverzace, kterou takřka bez výraznějších úprav převedl do dramatické podoby tak, že hru Plešatá zpěvačka lze označit nejen za průkopnici absurdního divadla, ale vůbec první antihru (vypustím-li ony čistě dadaistické hrátky, kdy bylo ve zhasnutém sálu se zvukovou kulisou řevu „účinkujících" po divácích házeno drobnými kuličkami).
- Avšak nyní zanechám poklon a ve stručnosti nastíním děj:
- Pan a paní Smithovi sedí po večeři u krbu a zatímco si pan Smith čte noviny, paní Smithová široce rozebírá večerní tabuli, jak a komu které jídlo zachutnalo, ale svému manželovi též oznamuje, jak se jmenují jejich takřka dospělé děti. Poté je rozebíráno široké pokolení potomků Bobyho Watsona, ve kterém v úctě k tradici se mají všichni bez rozdílu věku, pohlaví či příbuzenského vztahu jméno Bobby Watson. Tato manželská idylka je narušena oznámením služky, že v předsíni již několik hodin čekají manželé Martinovi, kteří po usazení se v přijímacím pokoji dlouze pátrají, kde se již viděli, aby po dlouhém dialogu zjistili, že jsou již několik desítek let manželé, což vzápětí služka Máry, alias Sherlock Holmes v převleku za služku vyvrátí Debata se poté otočí směrem k rozeznělému zvonku, kdy se mezi panem a paní Smithovou rozhoří vášnivá diskuse, zda skutečnost, že někdo zazvoní na venkovní zvonek skutečně znamená, že někdo stojí přede dveřmi. Nicméně na čtvrté zvonění jde paní Smithová proti svému vnitřnímu přesvědčení otevřít a stojí tam velitel hasičů. Diskusi tak zdánlivě vyhraje pan Smith, nicméně v dalším hovoru je odhaleno, že ačkoliv velitel hasičů stál přede dveřmi tři čtvrtě hodiny, on sám nezvonil a ani neviděl, že by zvonil někdo jiný. Poté, co je rozřešen problém zvonku, se velitel hasičů ptá, zda náhodou v domě nehoří. Po zamítavé odpovědi, že se v domě nenachází ani rozžatý špaček cigarety, je zklamaný velitel hasičů nucen odejít, protože má hlášeno, že za dvě a tři čtvrtě hodiny, vypukne na druhém konci požár... (T. V. Odaha)
- Všechny informace převzaty z internetu
[zpět]
školní rok:
datum: 14.09.09
zhlédnuto: 179x
autor: Jeřábek V.