Gymnázium Františka Živného v Bohumíně - Rozvíjej se, žij, studuj u nás

Vzpomínka na A.Lustiga

Na setkání s A.Lustigem vzpomíná Dr.Ivo Broskevič- bývalý profesor naší školy ) můj třídní a super chlap) v současnosti na Ministerstvu zahraničí ČR :

Arnošta Lustiga jsem si velice vážil. Jsem hrdý na to, že jsem měl řadu příležitostí
setkat se s ním osobně. Vždy to byly situace velmi příjemné, obohacující, plné
humoru, moudrosti a pozitivního přístupu k životu. Jeho příjmení prostě nelhalo.

Vůbec poprvé jsem jej potkal na washingtonské ambasádě  29. října 2002, když jsme
pořádali recepci ke státnímu svátku. Mezi dvěma stovkami hostů byl pro mě tou
největší celebritou.

Na velvyslanectví se objevil i v únoru následujícího roku. Tehdy spolu s Madlen
Albright, Zbigniewem Brzezinskim a dalšími osobnostmi tvořil sestavu panelistů
diskusního fóra na téma Havlova odkazu. Pár týdnů nato ve stejném sále nabídnul
autorské čtení. Anglické verze úryvků přednášela jeho americká asistentka JoAnn.

Mezi krajany Lustig příliš populární nebyl. Někteří mu vyčítali jeho politickou
minulost, jiní slabé pedagogické schopnosti či nedokonalou angličtinu. Mezi svými
studenty na American University se však určitě těšil velké oblibě, většinou jim
totiž dával samé jedničky.

Na ambasádní akce občas docházel i jeho syn Pepi. Třeba na Mikulášské besídce v
prosinci 2005 se předvedl se svou početnou rodinou (má celkem pět dětí). Jeho
americká manželka Ann mi představila syna Jacoba. Ten (asi jako všechna Lustigovic
děcka) krásně mluví česky. U matky se však Jacob dožadoval anglicky, že chce domů,
neboť v televizi právě vysílali americký fotbal a hráli jeho oblíbenci, Washington
Redskins. Pochlubil se mi, že se o sport zajímá, hraje hokej a hodně sleduje i český
soccer. Znal celou naši reprezentaci.

Památný byl pro mě i středeční večer 15. března 2006, kdy jsme na ambasádě promítali
film Román pro ženy. Přišli i Arnošt s Pepim. Po skončení filmu se zdrželi, v sále
zůstali už jako takřka jediní.  Arnošta jsem zpočátku nemohl poznat, zdálo se mi, že
při pobytu v Česku zhubnul a zestárnul. Ale byl v obvyklé formě, povídali jsme si o
všem možném. Když se k nám přidala moje žena, dostala diskuse novou mízu. Pak se řeč
stočila na Karla Hašlera. Lustigovi zamýšleli natočit o něm dokument. Byl jsem hodně
překvapen, že vůbec nevěděli o Hašlerově nemanželském synovi Thomasovi. Přitom ten
už dlouhá léta žije v Marylandu, nedaleko DC. Nabídnul jsem se, že je dám dohromady.
Pomoci mejlů a mobilních čísel se mi to podařilo velmi brzy.

Toma Hašlera jsem poprvé potkal  na recepci v Baltimore. Bylo to v dubnu 2003, když
do těch končin dorazila delegace našich senátorů z výboru pro krajany. Tom se mnou
dlouze rozprávěl a líčil mi své plány natočit film "Lotte, My Love". Mělo se jednat
o milostný příběh jeho rodičů, Karla Hašlera a německé dívky Charlotte Jurda. Sháněl
sponzory pro svůj projekt, hledal pomoc všude možně. Podporu získal údajně u Miloše
Formana, Ben Kingsley prý souhlasil, že bude hrát jednu z hlavních rolí.

S Pepiho rodinou jsme strávili nádherné odpoledne o první červnové neděli v roce
2006. Na garden party do Vienny nás tehdy pozvala paní Dana, Čechoameričanka původem
z Ostravy. Nikdy nezapomeneme na vyhrocený rozhovor Pepiho se svou ženou, dcerou
bývalého ministra obrany USA, Jamese Schlesingera. Pepi zrovna neměl práci. Jeho
kontrakt na American University, kde učil filmovou problematiku, skončil a nový job
se mu nedařilo sehnat. Ann se s ním urputně přela a rezolutně trvala na tom, že mu
přes svého otce není ochotna žádné fleky dohazovat. V Americe to tak prostě není
zvykem. A Pepi to nijak nechtěl pochopit. Šlo o střet dvou kultur, mentalit, možná
přímo civilizací.

V srpnu 2006 jsem se vrátil z Washingtonu do Prahy. Na podzim toho roku začal Lustig
churavět, skončil v nemocnici. V Praze se proto objevila i JoAnn. Potkal jsem se s
ní v Černínu, kde se krátce zastavila. Toho roku se Arnošt Lustig dožil 80 let. Od
Pepiho jsem si sehnal adresu a s ženou jsme mu poslali gratulaci domů, na Oldřichovu
ulici v Nuslích.

V červnu 2007, na autogramiádě a čtení z Dity Saxové v Kanzelsbergeru, jsem s jeho
knížkou v ruce požádal Mistra o podpis. Když mě spatřil, zvolal "ahoj!, jak se
máš?". Všichni kolem (včetně šéfa české etikety Špačka) pak museli slyšet, jak mi
děkuje, že jsem ho seznámil s Hašlerem. Radoval se, že film už je téměř dokončen, že
na podzim bude mít premiéru, a že to všechno je možné jen díky mé asistenci.
"Dostaneš pozvánku!", volal, a dodal, že bych měl být ministrem zahraničí. Vedle něj
stála Markéta Mališová, ředitelka Centra Franze Kafky. Její obličej figuruje na
obálce Krásných zelených očí, i v jiných Arnoštových knihách. Říkal mi: dej jí
vizitku, ona bude potřebovat vízum do Ameriky, jedině ty ji ho můžeš zařídit. Byl to
prostě hodně veselý, typicky lustigovský rozhovor, pro mě krásný zážitek.

Na internetu jsem v jednom interview objevil, jak Lustig říká, že o Thomasi
Hašlerovi se dozvěděl od konzula na ambasádě. To je samozřejmě nepřesné. O žádného
konzula nešlo, neboť já jsem na velvyslanectví  nepracoval na konzulárce, staral
jsem se primárně o krajany.

Na podzim roku 2007 mi přišel e-mail od Toma Hašlera, ve kterém děkoval za veškerou
pomoc, za seznámení s Lustigy a připojil link na film "Písničkář, který nezemřel,
The Immortal Balladeer of Prague". Pepi se na něm podílel jako jeden z režisérů,
scénař napsali Arnošt s Tomem. V prosinci 2007 měl premiéru v Praze, po nějaké době
ho dávala i Česká televize.

Naposled jsem měl možnost Arnošta Lustiga vidět na pražském veletrhu Svět knihy
2010, vloni v květnu. Před pár týdny otiskla Mladá fronta o něm krásnou reportáž ve
svém čtvrtečním Magazínu. Bejk byl stále svůj, i když viditelně zeslábl.

V tom článku jsme si přečetli, že Arnošt denně vychutnává tři litry plzeňského. Moje
žena v práci naznačila příslušným manažerům Prazdroje, že by na tuto milou reklamu
měli náležitě zareagovat a přivézt mu pár kartonů  oblíbeného moku.

Už se to bohužel zorganizovat nepodařilo. Arnošt se této pozornosti nedočkal, jistě
by z ní měl velkou radost. Teď už je tedy na nás, abychom aspoň pár litrů plzeňské
dvanáctky vypili na jeho počest. Moc si to zaslouží.

[zpět]