Každým dnem tisíce uprchlíků putují Evropou. Ti jiní se na její půdu teprve chystají. A to většinou s jediným přáním. Dostat se do Německa. Normálně uvažující člověk sledující záběry z nádraží v Budapešti, musí nabýt dojmu, že na Balkáně a ve střední Evropě probíhají konflikty ještě zuřivější, než na Blízkém Východě. Ono ani pohled na onoho uprchlíka nenechá běžně uvažujícího člověka klidným. Muž, zpravidla mladý, oblečen ve značkovém oblečení, vlastnící nejnovější chytrý telefon, který by jim i průměrný evropský mladík záviděl, řvoucí „Germany Germany“ a koordinující útoky na maďarské policisty. Jakoby měl na to právo. Bez dokladů, bez víza. Jako by ho sem někdo zval. A už protestuje. Už nadává. Už hází dlažební kostky. To je ten vděk! Dejme tomu, že se zde vydal sám, aby všechno zařídil a rodina zůstala doma dokud se neprosadí na trhu práce. To je asi jediné odůvodnění se kterým se můžeme spokojit. O možnosti, že se mezi těmito mladíky nacházejí rekruti islamistů či jejich sympatizanti se vlastně ani nespekuluje, všichni mají patřičné vzdělání a určitě se u nás rychle prosadí a o štědré sociální systémy tady nejde, že jo. Vlastně téměř okamžitě přijmou naše pravidla, zákony a kulturu. Vůbec se nebudou dožadovat „tolerance“. Ona „tolerance“ se třeba projevuje zákazem stavění Betlémů v italských školách, protože by se naši muslimové mohli cítit pohoršeni. Skutečně všichni utíkají před válkou? A má naše země za ně nějakou odpovědnost? Vlastně ani moc ne. Jak České království, tak nadnárodní útvary do kterých patřila jako jsou Svatá říše Římská či Habsburská monarchie nikdy zrovna koloniemi neoplývaly. Tudíž o nějaké historické křivdě nemůže být ani řeč. I přes to všechno na tom nezáleží. I kdyby byly prosazeny kvóty. První co člověk, který dostane u nás na základě kvót azyl udělá, je to, že odejde do Německa a zažádá si o dávky a trvalý pobyt tam. Na to jako občan EU bude mít přece právo, ne? Druhou kapitolou samotnou sama o sobě je vývoz demokracie do zemí, které na to nejsou připravené. Ona společnost prochází nějakým vývojem. Nemůže být narušen někým cizím. V tradiční společnosti plné klanových vůdců, kmenů a rozdílných náboženských směrů, mezi kterými často panuje nevraživost, se musí někdo orientovat. Tuto společnost musí někdo sjednocovat. A to klidně i silou. Pro dobro celku. Klidně i vůdce typu Assad. Libye, kdysi nejbohatší stát Afriky, kde vám štědrá vláda přispěla skoro na všechno a těžší práce zpravidla odváděli zahraniční pracovníci ze Subsaharské Afriky, je dnes rozpadlá na 3 celky. První ovládá jedna vláda, druhý ovládá zase druhá vláda (pochopitelně ani jedna z těchto vlád pořádně nefunguje) a třetí celek je kontrolován radikálními islamisty. Město Syrta, přes které mimochodem také proudí uprchlíci do Evropy, je dokonce pod kontrolou samotného Islámského státu! Ani Sýrie na tom není o nic lépe. O nějaké stabilitě nemůže být ani řeč. Stejně tak nemůže být řeč o nějaké hodné sekulární opozici. Ta až na výjimky zmizela. Ze začátku skutečně existovala, ale lidé buď přišli o iluze, padli na frontě, nebo se radikalizovali. O nějaké stabilnější situaci může být řeč právě v místech, která jsou vzdálena od fronty a která jsou pod kontrolou centrální vlády v Damašku, popřípadě Kurdů. Život zde pokračuje normálně dál, jsou zde dopravní zácpy, obchodníci se snaží prodat své výrobky, lidé posedávají v čajovnách... Na tato území prchlo 6 milionů tzv. vnitřních uprchlíků. Vláda se jim snaží zabezpečit alespoň základní potřeby, ale její snahy jsou komplikovány mezinárodní izolací a hlubokou ekonomickou krizí do které se země dostala. Tito lidé zpravidla nic nevlastní. Nemají pomalu ani na jídlo. Ne jako ti „naší“ uprchlíci. Proč nepomáháme zde? I z těchto bezpečnějších oblastí však prchají lidé. Proč? Důvody jsou vesměs dva: špatná ekonomická situace a snaha se vyhnout povolávacímu rozkazu. Mnoho potřebných nadálé zůstává v uprchlických táborech u hranic. A taky tam zůstane. Ti nejpotřebnější na onu cestu totiž nemají peníze! Mezi migranty se určitě nacházejí uprchlíci, ale netvoří jedinou skupinu tohoto migračního proudu. Pokud chceme pomáhat, pomáhejme v táborech a v Sýrii samotné. Angažovat by se měli zejména „vývozci demokracie“.

Adam Filák, sexta, Gymnázium Fr. Živného Bohumín

[zpět]

školní rok: datum: 22.10.15 zhlédnuto: 624x autor: Jeřábek V.

nahoru tisk